Většinu života jsem strávil tím, že jsem něco začínal.
Něco se stalo firmou.
Něco produktem.
Něco zmizelo.
Některé projekty mě svým neúspěchem naučily víc než jiné svým úspěchem.
Dlouho jsem o nich přemýšlel jako o oddělených projektech.
Až mnohem později jsem si uvědomil, jak souvislá ta cesta ve skutečnosti byla.
Od televize a rádia k ranému internetu, od online komunit k platformám, od médií a analytiky k umělé inteligenci jsem se znovu a znovu vracel v zásadě ke stejnému problému:
jak užitečným způsobem propojovat lidi, informace a technologie.
Má cesta v církvi se vyvíjela souběžně s touto prací.
Neodvedla mě od vědy ani technologií.
Místo toho způsobila, že bylo stále těžší ignorovat jinou otázku:
k čemu to všechno budujeme?
Technologie nám dává mimořádnou moc vytvářet systémy, které ovlivňují lidské chování, instituce a společnosti.
Čím mocnější tyto systémy jsou, tím větší odpovědnost nesou lidé, kteří je stavějí.
Právě tento pohled dnes přináším do své práce.
Nové technologie mě stále fascinují.
Stále jsem ochoten experimentovat.
Stále jsem ochoten stavět věci, které mohou selhat.
Po více než pětadvaceti letech ale mnohem jasněji chápu, že konečným měřítkem systému není jen to, zda funguje.
Je jím to, co dělá s lidmi, kteří v něm žijí.
Pořád je ještě hodně co vybudovat.